Přepis holopásky č. 2

Chtěli jste někdy mluvit s historií – jen abyste věděli proč? 

Já ne, už ne. 

Existují staré příběhy o bozích a lidech, kterým říkáme mýty – kde bohové jsou nedůvěřiví a krutí. 

To byly hlasy minulosti, které jsem slyšel.

Nemohl jsem dost dobře odejít sám, musel jsem se zeptat. 

Musel se zeptat proč? Jejich odpovědi ale byly šílenství. 

A moc, silnější než já, by potřebovala sto Spasitelů… někoho tvrdšího než jsem já, aby je porazil v jejich dómě. 

Nevěděli, proč tam jsou, co je k tomu vedlo, jejich jména – jako hadi, kteří se požírají a kanibalizují na své vlastní myšlence. 

Když se vše zdálo ztraceno, myslel jsem si, že je konec – můj hněv mi dal sílu položit jim svou poslední otázku. „Kdo jsi, že neznáš svou historii?“

A oni se probudili… na krátkou dobu. 

Vlajka, kterou nosíš, říkali. Vzpomínáme, Ameriko. Nebyla to pro ně jen vlajka… bylo to místo, myšlenka, o kterou se starali. 

Jednou. Řekli mi, jaké to bylo růst v tom světě… vše, co udělali, aby ho pozvedli… a taky chránili. 

Oni… nevěděli, že je to pryč, že… ale jednou se o to starali. 

Než zapomenete na jejich historii. 

Historie odložená stranou… domov, zanechaný pod troskami. Poslouchal jsem. Zeptal jsem se. Zůstalo něco? Něco, co stále nese americký hlas? 

A řekli mi, že už jsem tam byl. 

Já a jeden další, jdeme přímo z historie hlouběji, než jsme věděli. 

Řekli mi, co leží v srdci Black Hills, co tam lze najít. A slova, která to probudí – a ten, kdo je vysloví promluví hlasem historie a Starých bohů Ameriky.