Příběh

Noc pomalu končila a první červánky se začaly rýsovat na východním horizontu. I přes to, že byla nezvykle klidná, v Goodwates dnes nikdo nespal. Bylo tomu už pár měsíců, co první karavany začaly přinášet ty děsivé zprávy, kterým z počátku nikdo nevěřil. Když ale novinek z jihu začalo přibývat, nebylo o tom už nadále pochyb. Armáda Nové Alexandrie se dala do pohybu a bylo čím dál tím jasnější že míří právě sem. Lidé tehdy začali v dobrém vzpomínat na Meroveje. Život pod jejich vládou nebyl žádný med, ale alespoň dokázali udržet hladové psy za hradbami. Když ale roky utahovali opasky, obyvatelům začala docházet trpělivost a gangy po dlouhé době opět nabíraly na síle. Skončilo to jedné jarní noci, kdy dav vyrazil do ulic a třímajíc zbraně a pochodně se dožadovali svobody. Kurátor a jeho věrní měli co dělat, aby před krvelačným davem zachránili alespoň svoje životy a ve spěchu uprchli z města.

Konec dlouhodobého patronátu byl hozenou rukavicí pro Više za Vas, kteří si jako předvoj Nové Alexandrie na vedení města dlouho brousily zuby. Rozhodli se Goodwaters převzít a připravit pro své přicházející patrony jako Radkance na podnosu. Tehdy si však neuvědomili, že zvíře zahnané do kouta je nejvíc nebezpečné. Sebejistí a po zuby ozbrojení vyrazili město sjednotit pod svým praporem, ale městské gangy se potají semkli a vlákali je do pasti ve slumech. Ze všech stran se ten den sypaly zápalné lahve a ze stínu bodali nože. Više za Vas utrpělo nemalé ztráty a jejich přeživší nehodlali čekat na krvavou odvetu obyvatelstva. Shromáždili všechny své přívržence a město opustili. Krátký pocit euforie a vítězství vystřídala další beznaděj. Tolik domů bylo prázdných, tolik stanů shořelo. Městské shromáždění byla zrušena, lidé ani nechtěli vidět jak málo jich tu teď zůstalo. 

Pár dní poté přišli poprvé verbíři Bratrstva Oceli. Málokdo se k nim tehdy přidal, staré křivdy byly stále v paměti. Slibovali lidem možnost přežít a po válce Alexandrií se vrátit do svých domovů a pokračovat ve svobodném životě. Naivní jim věřili a začali pomalu mizet do výcvikového tábora narychlo zbudovaného u bran Far Away Outpostu. Zprávy o tom, že Novoalexandrijci vypálili Oázu byly poslední kapkou. Tehdy odešli i zarytí odpůrci Bratrstva a vyměnili své pracně budované domovy za armádní stany. “Je čas si vybrat stranu.” říkali.

Ale my to neudělali. Pár posledních bláznů, kriplů a snílků se dnes celou noc krčilo v narychlo zbudovaných krytech na okraji toho, čemu se dřív říkalo osada. Čekali jsme kdy přijdou a počítali hodiny. Neměli jsme už průzkumníky a čas od času už jsme v dálce zahlédli problikávat světla jejich ohňů. Za dobrého větru už jsme cítili smrad vojenského ležení a občas přinesl i nadávky v jižanském nářečí.

Srdce mi poskočilo, když se v dálce ozvali dávky z automatických zbraní. Stříleli do vzduchu. Tak to mají balkánci ve zvyku. Dávají tím všem vědět, že už si pro nás jdou a taky že mají munice nazbyt.

Válka dnes začala. A válka, ta je vždycky stejná…

_______________________

V rohu špinavé podzemní místnosti stál bez hnutí statný balkánec. Jeho oči byly přimáčknuté na okulár periskopu a ze svého podzemního krytu bedlivě pozorovali rozlehlé okolní pustiny. Na dohled viděl mělké podhorské údolí, v němž se krčila nemalá osada. Cíl jeho ofenzívy. Zamumlal si polohlasem pár nadávek v jižanském dialektu a přemýšlel, že nebýt toho podělaného viru, který nakazil tolik jeho mužů a před kterým se zdraví jedinci museli schovat do podzemí jako krtkopotkani, už by dávno nasával místní samohonku z pomačkané přilby nějakého paladina.  

Jeho tiché přemýšlení přetrhl hlasitý náraz zrezlých dveří a do místnosti vstoupil proud ostrého světla. Zamžoural do něj a kývnul povědomé siluetě na pozdrav. Voják ve dveřích prudce srazil podpatky bot a začal s hlášením:. „Pane! Zdravotník hlásí, že posledních deset vzorků z venku neobsahuje žádný virus. Ta sračka je konečně na ústupu“. Velitel zaklapl a stáhl periskop a se zamračenou tváří promluvil. „To bylo naposled, co mangupové dostali za posranou rvačku jako trest hladovku! Příště to bude rovnou provaz.” V životě by ho nenapadlo, že ti hladoví dobytci zalezou někam do jeskyně a sežerou tam netopýry a pak zavlečou do tábora tuhle špinavou nákazu. “Vyřiď okamžitě důstojníkům a Glassovi, že ihned vyrážíme“ Voják zasalutoval a svižným krokem vyběhl z místnosti předat rozkazy. Balkánec se upřeně zadíval do severozápadní stěny bunkru, jako by mohl vidět skrz zeď a procedil skrz zuby: “Připrav se, údolí. Fénixe teď už nedrží nic!“

_______________________

Zatracená zkurvená práce.V tomhle podělaným lese tak maximálně chcípnu, kurva. Průzkumníci Bratrstva si zmizej i s těma podělanýma plechovkama někam do hajzlu a já mám ve tmě hlídat, aby se nám višáci neproplížili do boku. Teda, asi furt lepší zdechnout, než votročit pro ty balkánský zmrdy, ale když mě se zrovna teď umírat nechce, kšefty šlapou a já si ty zátky chci ještě užít… Ještě že mě kryjou kluci se sniperkou, teda jestli se zas nesjeli..  Zatracená zkurvená práce. 

Nová Alexandrie se hnula a rozhodla se obsadit vesnici Goodwaters, vytlačit Bratrstvo oceli a nás místní zotročit. Merovejové se stahují a tak gangům nezbývá než zapomenout na potyčky, vendetu, touhu po nadvládě a pokusit se pod praporem předsunuté jednotky Bratrstva oceli ubránit holé životy a zastavit příval balkánských hord. Nebo při tom chcípnout. 

Co to bylo za zvuk? Doprdele, vždyť tu žiju celej svůj zasranej život… Uklidni se, chlape, znáš to tu jak svý boty… kdyby to byl deathclaw, jsem už tuhej, člověk by dělal víc hluku, to bude krtkopotkan. Určitě. Nebo ty podělaný žabošneci…. 

Že zrovna my půjdeme do holportu s plechovkama bych fakt ještě před pár dnama neřek. Nebylo to zrovna příjemné, ale nepřítel mého nepřítele je můj přítel, navíc mají v táboře jídlo, munici a bytelný zdi. Když se nám do Goodwaters začali s rozbřeskem hrnout mangupové a sekat do všeho, co se jen hnulo, co bysme dali za zdi… teda, když k nám do baráku vletěl granát, byli jsme vlastně rádi, že ty zdi nejsou zas tak pevný, když jsme jima s řevem proskočili… 

Tak a začínám toho mít dost, za tou cestou se fakt něco hnulo… Nebo ne?  Doprdele. Jak to mám dát vědět těm dvěma trotlům…voni si tam snad chlastaj! Mám zapískat? Jestli jsou to višáci, tak mě najdou.. Ne, je to jen větev. Zasranej vítr. 

Jako ať jsou bosáci jakýkoli, bojovat uměj. Ti, co stihli vzít z městečka kramle valili rovnou k jejich bázi. Ze začátku to vypadalo, že nás všechny smahnou kulometem z věže, ale naštěstí nehlídal nikdo z těch magorskejch Welzerů. Došlo jim, že ty řvoucí zmrdi se sluncem na zbrojích za náma neběží, protože se nám chtějí vzdát, otevřela se brána, vylezl paladin s rotačákem, technik s podholem mu ještě na poslední chvíli dopínal přilbu a řval na nás, ať sebou plácnem. Prej – “K zemi”. Jako – poslouchat ty namyšlený plecháče je hluboce pod mojí úroveň, ale tak nějak mi to se zvukem roztáčejících se hlavní přišlo jako fakt dobrej nápad. Když se mi bořila držka do prachu, rozštěkal se i kulomet z věže a nad hlavou mi za strašnýho svištění začalo lítat olovo. Po pár vteřinách bylo po všem.

Hovno větev. Leda by si nechala v rámci poslední módy narůst ocelovej nárameník. No, tak tu, chlapče, asi zhebneš. Jebat tenhle život. Ty parchanti si přivlekli i kulomet. Co už. Skrčený za padlými stromy mezerou mezi nimi zamířím tam, kde by měla být hlava střelce a tisknu spoušť. Náboj křísne o helmu. TO JAKO FAKT??? 

Už se probrali i ti dva za mnou a začali střílet, jenže těch parchantů je tu snad tisíc. Vyřítili se proti nám, v rukou nože, mačety a pistole, jako by jim bylo jedno, že zdechnou. Jejich kulometník se velmi rychle zaměřil na mou pozici a sršni ráže 7,62 začaly trhat dřevo nepříjemně blízko. 

“AD VICTORIAM!” 

Země pár mětrů přede mnou doslova exploduje změtí hlíny, rukou, nohou a jiných, teď už obtížně identifikovatelných, kousků nepřátel a tehnle výkřik je na dlouhou dobu poslední věc, co slyším, bubínky to prostě nevydržely. Tlaková vlna mě hodí zpět a v letu zpomaleně vidím šklebící se ksicht rytíře s kouřícím raketometem na rameni a zbytek našeho gangu, jak nastřeluje pozici kulometu. Než dopadnu, pevně sevřu tornu. Mám v ní ty zátky…